Příběh naší lásky

Psal se rok devatenáct set dvacet… (kecám, kdo mě zná, ví, že si na tyhle melodramatické cancy moc nepotrpím). Péťa, který připravoval tenhle svatební web, pro něj našel nějakou inspiraci na internetu, kde byl "příběh naší lásky", a tak šel cestou nejmenšího odporu, to jest: "buď to napíše AI anebo Ty" (a kdo zná zase Péťu, ví, že tohle je pravda).

Potkali jsme se na Tindru (promiň, mami). Už jsem měla plné zuby toho, že nikoho nemám a tak jsem si založila profil. 22.7.2024. Trošku z hecu, trošku ze zvědavosti. Chvíli jsem prstem posouvala doprava, chvíli zase doleva a pak jsem šla vařit večeři. Napsal Péťa. Byl příjemně sympatický, celkem zajímavý, drze vtipný a očividně neprudérní. Ale zval mě do kavárny.

A tady nastal problém, protože jsem si sice založila seznamku, ale jako introvert se mi nechtělo jít na rande a už vůbec ne s někým cizím. (Ano, mám vystudovanou vysokou školu a IQ v pásmu nadstandardu, nejsem mentálně opožděná).

Začala jsem vymýšlet, jak se vymluvit. Měla jsem rozepsané asi 3 zprávy, jak musím pracovat a mám toho hodně, jak mi zrovna umřela kočka a jak mi, k čertu, zrovna začal hořet byt.

Péťa navrhl, abychom se sešli v Karlíně a mně přímo před tu kavárnu jela od bytu tramvaj. Došli mi vnitřní argumenty a já se začala připravovat na moje první opravdové randíčko v životě.

Když jsem přijela před kavárnu, ještě tam nebyl. Přijel asi po 5 minutách a zůstal sedět v autě. V Mercedesu…hmmmm, frajírek. Po dalších 5 minutách vystoupil, došel ke mně a řekl "na Tindru už nikdy nikoho lepšího nepotkáš". Fůha, pomyslela jsem si, to je teda řádný red flag. Je docela hezkej, škoda, že je to takovej blbec!

Večer byl příjemný. Uvědomila jsem si, že se na Péťu usmívám dvě hodiny jako měsíček na hnoji, že káva je dávno vypitá a mně je po dlouhé době neskutečně dobře. Doprovodil mě na tramvaj. Tramvaj, která jede á 8 minut najednou nejela 15. Šli jsme se projít kolem bloku. Chytil mě za ruku. Došli jsme zase na zastávku… a tramvaj nejela další čtvrthodinu. Políbil mě. Tramvaj pořád nikde.

Nabídl, že mě odveze domů, má přece ten Mercedes… v hlavě mi proběhlo něco o zavražděné stopařce, sériových vrazích a hlavních zprávách, a s morbidním humorem mně vlastním jsem k němu bez okolků nasedla do auta. Když jsme vyjeli, Péťa asi po 2 minutách cesty zahlásil "Jé, já mám doma pejska!" A stočil to směr Praha - jih, že jako vyvenčíme Yahooa a potom mě hodí domů. Nemusím říkat, že já v té době bydlela v Ďáblicích… ale proč v deset večer nejezdit s cizím chlapem přes celou Prahu tam a zpátky, že jo?

Yahouše jsme vzali v půl jedenácté v noci do Kunratického lesa. (Co by se mi tam tak asi mohlo stát?!?)

Když jsme dovenčili, ještě jsme si chvíli "povídali" na gauči (promiň, mami!). Domů jsem se dostala hodně po půlnoci. A od té doby už jsem doma moc dlouho nepobyla.

Jak se říká "Zbytek je historie", ale já doufám, že nás čeká dlouhá, pohodová společná budoucnost.

PS: na Péťovu verzi toho večera se budete muset zeptat jeho. Výše uvedené řádky se mohou, ale nemusejí zakládat na pravdě.